Polština a čeština kdysi tvořily jeden společný (tzv. praslovanský) jazyk. Později na sebe, v různých obdobích a s různou intenzitou, vzájemně působily.
Teologické názvosloví
V 10. stol. přijali Poláci prostřednictvím Čechů křesťanství. Dnes se tato událost zdá být paradoxní, potomci Mieszka I. jsou totiž považováni za nejpobožnější, zatímco dědicové Boleslava I., zvaného Ukrutný, za nejateističtější národ Evropy. Je těžké tomu uvěřit, ale právě díky Čechům v polském slovníku zdomácněly výrazy jako: chrzest, kościół, ołtarz, apostoł, pacierz (termíny, které mají sice latinský původ, ale byly přijaty prostřednictvím češtiny), nebo také kazanie a gromnica (slova přejatá z českého jazyka přímo).
Úřední názvosloví
14. a 15. stol. byla obdobím velkého rozkvětu českého státu (čehož projevem bylo např. založení pražské Karlovy univerzity) a také druhé vlny vlivu tohoto jazyka na polštinu. Právě tehdy do ní přes jižní hranici proniklo mnoho právních a administrativních výrazů (např. miasto, pokój, korona, starosta) a také několik jmen (Władysław, Wacław).
Překlady do polštiny
Popisované období je počátkem rozvoje polského písemnictví, které plnými hrstmi čerpalo z bohatství literatury jižních sousedů. Odrazilo se to mimo jiné v překladatelské činnosti. Poláci měli díky Čechům usnadněnou práci, pokud jim překlady textů z latiny dělaly problémy, odvolávali se k překladům provedeným již dříve v českých zemích (důkazem této skutečnosti jsou četné bohemizmy v žaltářích pocházejících z tohoto období).