Během 16. stol. se v polštině ustálilo mnoho z dříve přejatých bohemizmů, které jsou do dnešní doby používány (např. hańba, obywatel, wesele, straż). Koncem století začaly spolu s dynamickým rozvojem polské literatury lingvistické vlivy z jihu výrazně slábnout. Situace ve vzájemných kontaktech se postupně obrátila o 180 stupňů. Jazyk Poláků se pro Čechy stal vzorem k následování, důkazem toho je mj. mnoho překladů děl autorů z druhé strany Krkonoš (např. Jana Kochanowského a Mikołaje Reje). Vliv na popularizaci polštiny v českých zemích měli mj. biskup Jan Amos Komenský a Bartoloměj Paprocký.

Pád a obrození

Kritickým zlomem v českých dějinách byl rok 1620 a prohraná bitva s Habsburky na Bílé hoře. Od tohoto momentu je datován zánik českého státu, kultury a jazyka. Čeština nebyla po několik desetiletí téměř vůbec používána (bylo možné ji slyšet pouze na venkově, šlechta a měšťané se dorozumívali v němčině). Sociálně politické změny konce 18, stol. příznivě ovlivnily návrat Čechů k vlastní tradici. Zrodilo se tehdy buditelské hnutí, jehož představitelé usilovali o obrození české národní identity. Jedním z příznaků tohoto jevu byla snaha o vzkříšení češtiny, která se vzhledem k dlouhé přestávce v jejím rozvoji stala velmi chudou na to, aby mohla vystihnout všechny sociální a ekonomické změny v té době probíhající.

Polské vlivy na český jazyk

Pro obohacování českého slovníku se tehdy stala velmi pomocnou mj. polština. Češi (např. Antonín Puchmajer) překládali a upravovali díla polských autorů a také využívali polské překlady světové literatury.